K přijetí zlatého standardu došlo po prvé ve Velké Británii v roce 1717. Jednalo se o krytí vydávané měny jedinou komoditou, tedy zlatem. (Interní či mezinárodní).

Jednotlivé země se k tomuto systému přidávaly, neboť ho považovaly za bezpečný. V roce 1818 Nizozemí, 1834 USA, 1854 Portugalsko, 1871 Německo, Japonsko, 1873 Belgie, Itálie, Francie, Švýcarsko, 1875 Norsko, Švédsko, Dánsko, 1876 Španělsko, 1878 Finsko, 1879 Rakousko, 1881 Argentina, 1893 Rusko, 1898 Indie, 1900 USA de jure.

Zlatý standard se vyznačoval stabilitou směnného kurzu, napomáhajícího předpovídat obchodní ceny. Snižoval náklady na transakce, mezitím co dlouhodobá stabilita cen působila jako jistota inflačních očekávání. A v neposlední řadě zabraňoval inflaci, jelikož neumožňoval dávat do oběhu neomezené množství peněz - základ měnového systému.

Vázanost na zlato také snižovala náklady na půjčky a tím zavazovala vlády držet se opatrné fiskální a monetární politiky. Problém vázanosti měny na standard jediné komodity spočíval v tom, že politici si museli vybrat mezi volným pohybem kapitálu a nezávislou národní monetární politikou.

Oběma směry jít nemohli. Vázanost oběživa může mít za následek větší volatilitu kr. úrokových sazeb. Když je nabídka komodity uměle snižována, může vyvolat deflaci a přinášet finanční krize (viz. opětovné zavedení zlatého standardu v roce 1929).

Bankovní vklady a pohyblivé směnné kurzy jsou základem peněžního systému, který těmito potížemi netrpí. Zlatý standard klopýtal již dlouho a v roce 1933 byl zrušen prezidentem Roosveltem, (následné vyvolání inflace napomáhalo odbourávat válečné reparace), definitivně pak v roce 1971 Richardem Nixonem. Prastaré pouto mezi penězi a kovem zmizelo.

Následovala éra Brettonwoodského měnového sysému.Tento systém fungoval v letech 1945-1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato, jako jedinou komoditu a všech ostatních měn na dolar, při fixaci 1 unce na 35$.

Dolar tak získal status oficiální celosvětové rezervní měny, od které budou ostatní měny odvozeny. Spojené státy musely garantovat směnitelnost dolaru za zlato (viz. stanovený kurz za tr.unci). Byla to v podstatě hybridní forma zlatého standardu.

V zájmu centrálních bank všech zúčastněných 44 států (plus USA), byla tvorba dostatečné měnové rezervy v amerických dolarech. Americké vlády ale postupem času produkovaly tolik papírových peněz, než by odpovídalo zafixovanému kurzu a evropské země, hlavně Francie a Anglie na to reagovaly a žádaly směnu dolarů za kov.

Tento krok by znamenal značný odliv zlata z USA a proto byl „zlatý standard“ opět zrušen prezidentem Nixonem, který požadavku států nevyhověl. Dohoda v Brettonwood dala vzniknout tzv. stabilizačnímu fondu, nynějšímu Mezinárodnímu měnovému fondu.