Ponořme se na chvíli do historie a připomeňme si, jak to tehdy bylo. Numerický systém (II., IV., XI.), byl jedním z mnoha pozůstatků zaniklé Říše Římské. Pro obchodníky samozřejmě nebyl příliž vhodný, jelikož práce s ním byla náročná. Z tohoto důvodu se moderní finančnictví do Evropy jednoduše importovalo.
 
Klíčovou roli sehrál matematik Leonardo Fibonacci, který studoval „indickou metodu“ matematiky, kombinaci indických a arabských znalostí. V Evropě jeho přínos znamenal revoluci v tehdejším evropském počítání. Mezi burziány proslul tvz. Fibonacciho posloupností čísel. Nejvýznamnější dílo, které Fibonacci Evropě dal, bylo zavedení hindsko-arabských číslic. Ukázal Evropanům desítkovou soustavu, která zjednodušila výpočty, a to i aplikací na účetnictví, při konverzi měny a výpočtu úroků.

Fibonacciho domovské město Pisa v Itálii se stalo pro tyto druhy „obchodních“ výpočtů úrodnou půdou. Laboratoří půjček se však staly proslulé Benátky. Město, které bylo nejvíce vystavené vlivům Orientu. (Doporučuji zhlédnout dostupný film „Kupec benátský“ dle známého dramatu od W. Shakespeara).

Dle křesťanů bylo půjčování peněz na úrok hříchem. V letech 1311-12 Viennský koncil prohlásil, že tvrzení, že lichva není hřích, je kacířství. Lichváři, (ti, kteří půjčovali peníze na úrok) byli v Benátkách exkomunikováni a žili v uzavřených ghettech.

Známý florentský básník Dante Alighieri ve své Božské komedii zmiňuje představu, že v pekle je zvláštní část vyhrazena pro lichváře. Židé měli rovněž dle své víry zakázáno půjčovat peníze na úrok, ale jen mezi sebou. Cizincům tuto službu poskytnout mohli. Španělská a portugalská inkvizice způsobila, že mnoho Židů si našlo útočiště v Osmanské říši, ze které navazovali pak obchodní kontakty právě s Benátkami. Vláda od Židů vybírala daně a ještě si od nich mohla půjčovat peníze - kladný důvod proč si některé nechat zde byl.

Lichva je v legislativě české republiky považována za trestný čin. Z historického pohledu byli lichváři vždy dosuzováni a za vymáhání svých věřitelských nároků zavíráni do vězení. Z ekonomického hlediska však jejich hříšné úroky měly své důvody.

Poskytovali půjčky nezaměstnaným, což by žádná zákonná instituce neudělala a neriskovala. Vstupovali do „obchodů“ s rizikem, neustálého vyžadování splacení své půjčky, což obzvlášť v případech nezaměstnaných, bylo více než pravděpodobné. Lichváři obchodovali v příliš malém měřítku a příliš mnoho riskovali na to, aby si mohli dovolit nabízet nízké úrokové sazby. Rozšířením okruhu zákazníků pak vzrostla jejich moc.