Abychom se dostali ke zrodu bankovnictví, musíme se vrátit do 14 století. Právě v tento čas ovládly italské finance tři významné florentské rodiny. Bardi, Peruzzi a Acciaiuoli.

Jejich konec zavinil anglický král Eduard III. a neapolský král Robert, protože ani jeden nedodržel své závazky. Medici nebo také Medicejové se z těchto chyb poučili. O vlivu této rodiny psal teoretik politické moci Niccolo Machiavelli. Jak rostla medicejská moc, stal se tento rod promyšlenou sňatkovou politikou a součástí několika královských rodin v Evropě. Medicejové půjčovali peníze šletě i papežům, přičemž tři papežové pocházeli z jejich rodu.

Jejich patronát zahrnoval řadu významných osobností od Michelangela po Galilea. Neopomenu ani Sandra Botticelliho, který pro tuto rodinu maloval. Jeho významná díla Primavera a hlavně Zrození Venuše jsou pokládána za vrchol evropského malířství.

Rodina po sobě zanechala obrovskou škálu památek a významně se podílela na rozvoji italské renesance. Peníze na všechna tato veledíla pocházela z jejich vlastního zdroje. Medici byli směnárníci, členy Arte de Cambio, cechu penězoměnců a bezpochyby bankéři.

Stejně jako tehdejší Židé seděli na ulici za svými stoly. První banka Medicejů byl vlastně stánek kousek od cesty největšího florentského trhu s vlnou. Do 90. let 14. století byli Medici spíše gangsteři než bankéři (1343-1360: 5 Medicejů bylo odstouzeno k smrti za hrdelní zločiny).

Giovanni di Bicci de´Medici chtěl jejich jméno změnit a dostat rod do legitimity. V roce 1385 se stal manažerem římské filiálky. Banky, kterou řídil jeho příbuzný. Během pár let založil pobočky banky v Benátkách, Římě, Ženevě, Pise, Londýně a Avignonu.

Mezitím co církev odsuzovala vybírání úroků, jako lichvu, Medici začali využívat směnky (Šeky neexistovaly) a ústní nebo písemné pokyny v bankovních knihách jim zajišťovali kompenzaci, za to že riskovali své peníze.

Nejednalo se tedy o úrok, nýbrž kompenzaci za risk. Giovanniho „tajná kniha“ je fascinujícím důkazem vzestupu jejich rodu a precizního účetnitví (ačkoli se nejednalo o podvojné, tato metoda byla známa již ze 40. let 14. století) a prvních rozvah.

Diverzikace a takové rozložení rizika neměla žadná jiná finanční instituce. Po Giovanniho smrti se stal jeho syn de facto králem, který pouze nenesl titul. Papež Pius II. řekl: „On je ten kdo rozhoduje o válce a míru, on je ten kdo kontroluje zákony, politické otázky se řeší v jeho domě, uřady zastavají ti, které vybere on“.

Od pádu Říma se takové výsosné pověsti nikdo netěšil. Rod Medicejských přeměnil finančnictví (vyobrazení tohoto můžeme vidět na Botticelliho obrazu Klanění Králů) a byl důkazem toho, jak si jedna superbohatá rodina bankéřů může podmanit celou republiku.

Uprostřed chaosu v roce 1494, když do země vpadli Francouzi, byli Medicejové vyhnáni a veškerý majetek zabaven a zlikvidován. Rozhněvaný dav byl náhradou, jež se se vznešenou rodinou nedala srovnávat, a tak vybídli téměř 17 letého Medicejského k návratu do Florencie, kde se stal v roce 1469 velkovévodou toskánským.

Medicejům se podařilo, jako první rodině přechod od finančnictví k dědičnému postavení. Italské finančnictví se stalo vzorem pro Anglii, Švédy, Nizozemí a pro severské národy, které následně dosáhly největších komerčních úspěchů.