Poté, co banky zavedly úvěry, byl druhou obrovskou revolucí příchod dluhopisů. Na rozvoji trhu s dluhopisy se výrazně podílely italské městské státy (Florencie, Pisa, Benátky). Dluhopisy byla chytrá alternativa, jak financovat deficit státu a nedostat se do konfliktu s církví.

Zatížit půjčku úrokem bylo zakázané, ale zákon o lichvě se nevztahoval na smlouvu, která umožňovala nákup toku ročních plateb od jiného subjektu. Vlády, velké společnosti a korporace vydávají dluhopisy a touto cestou si vypůjčují peníze od širšího okruhu lidí a institucí, než jen od bank.

Desetiletý dluhopis (v hodnotě například 5000 USD) s kupónem 1,5% slibuje vyplatit jeho držiteli každý rok 1,5% z částky daného dluhopisu po dobu deseti let. Jaká bude jeho hodnota během těch deseti let a tedy i roční „výnos“, stanový všemocný trh.

Trh s dluhopisy se dotýká každého z nás, ať už se nám to líbí nebo ne. Značná část peněz, kterou si odkládáme na stáří, končí jako investice na trhu s dluhopisy. Dluhopisový trh je právě ten onen motor, který hýbe s dlouhodobými úrokovými sazbami, jelikož velké vlády jsou považovány za nejspolehlivější věřitele. Klesá-li cena dluhopisů, úrokové sazby rostou a naopak.

Dluhopisy klesnou, vznikne-li u investorů nedůvěra v instituci, která je emitovala nebo v měnu, ve které jsou vydané a vyplácejí se v ní úroky. Začnou-li nervózní investoři dluhopisy rozprodávat, jejich cena se rapidně snižuje, jelikož kupci se najdou jen v případě, že cena bude natolik atraktivní, aby vyvážila zvýšené riziko.

Koupí dluhopisu v době, kdy v daném státě zuří války, je risk, že vám nebude vyplacen úrok (z nominální hodnoty). Pohroma trhu s dluhopisy v roce 1509 byla přímým důsledkem porážky benátských armád u Agnadella. Dluhopisy umí potrestat vládu vyššími náklady na půjčku. Vláda, která pracuje v deficitu za vysoké výdaje, je pak sankciována ještě vyššími náklady na obsluhu dluhu. Vyšší úroky tedy zvyšují deficit.

Dluhopis, který zpočátku začal tím, usnadnit vládě půjčky peněz, nakonec de facto diktuje vládní politiku. Vláda má pouze tři možnosti řešení: - Nedostát závazkům - Rázně snížit výdaje v jiné oblasti a rozhněvat voliče - Snížit deficit státu zvýšením daní.

V 19. století některé státy zjistily, že je poměrně snadné neplatit závazky, když držitelé dluhopisů nejsou místní občané. Ne náhodou k prvním dluhovým krizím došlo v letech 1826-1829, kdy Argentina, Mexiko, Kolumbie, Peru, Chile a Guatemala nesplácely dluhopisy, vydané o pár let dříve v Londýně. (2001 argentinská vláda vyhlásila moratorium na veškeré své zahraniční dluhy včetně dluhopisů v hodnotě 81 miliard dolarů. Z nominálního pohledu se jednalo o největší nesplacený dluh v dějinách a jeden z nejdrastičtějších zástřihů v dějinách s dluhopisy. Argentina slavila takový úspěch, že se mnozí ekonomové začali zamýšlet nad tím, proč někteří nezávislí dlužníci vůbec ctí své závazky vůči zahraničním věřitelům).

Nesmíme však zapomenout ani na skutečnost, že příležitost inovovat finančnictví poskytla právě válka. V době nejpopulárnějších britských dluhopisů tzv. consols, nikdo nemohl tušit, jak Napoleon ovlivní britskou ekonomiku (ještě toliko zadluženou po vládě Stuartovců).

Tento vojevůdce představoval pro Anglii větší nebezpečí než Habsburkové a Bourboni dohromady. Existoval zde však ještě jeden muž, který se honosil tím, že kredit národů, válka i mír, jsou závislé na jeho přikývnutí. Nathan Mayer Rothschild, jeden z pěti synů druhé Rothschildovské bankovní dynastie. Období 1793-1815 se stalo pro Británii dluhovou zátěží. Státní dluh se zvýšil na trojnásobek (dvojnásobek ročního výkonu britské ekonomiky) a došlo k masivní nabídce dluhopisů, která měla těžký dopad na londýnský trh.

V den Wellesleyova vítězství u Waterloo klesla hodnota britského 100 librového dluhopisu pod 60 liber. Traduje se, jak Rothschildové nakoupily dluhopisy dříve, než vyskočily, jelikož měli své spolehlivé zpravodaje a kurýry. Byť by to tak bylo, čekal je následný šok. Rodina díky své roztroušenosti v Evropě (Anglie, Francie, Německo A Nizozemí) skupovala zlaté pruty a mince, které dodávala britské vládě. Když Napoleon vyrazil z Elby znovu dobít Paříž, skoupili Rothschildové všechno zlato, které se jim dostalo pod ruku, v domnění, že válka bude pokračovat dlouze, jako ty předchozí. To byl však fatální omyl.

Ačkoli se k němu zpráva o porážce Napoleona dostala o 48 hodin dříve, než do Wellingtonu, cenu zlata to neuchránilo. Nathan se rozhodl pro velký risk a za zlato a hotovost, kterou měl, začal nakupovat další dluhopisy, které již od vítězství u Waterloo vzrostly. Jeho čin je považován za jeden z nejtroufalejších obchodů v dějinách finančnictví.

Rothschildové prováděli měnovou arbitráž, obchodovali se zlatem a stříbrem, investovali do pojistek, těžby a do železnic, ale jejich hlavním cílem byl bezpochyby trh s dluhopisy. „Když si investor kupuje dluhopis, je v tom vždy jistý prvek hazardu. Součástí této spekulace je i předpoklad, že náhlý vzestup inflace nespolkne hodnotu ročního úroku. To je důvod, proč při prvním závanu vyšší inflace ceny dluhopisů padají dolů,“ vysvětluje šéf PIMCO Bill Gross.

Rovněž vzpomíná na duben 1980, kdy se v USA inflace vyšplhala pod 15% a reálná roční návratnost US dluhopisů byla -3%. Tedy stejně špatná, jako v době světových válek.

Co na to spořitelny?

Po dluhopisovém boomu, následoval nástup spořitelen, které měly většinou povinnost držet vládní dluhopisy, jako svá základní aktiva. Otevřel se tak nepřímý přístup na trh s dluhopisy zcela novým segmentům. Hlavními rentiéry byli však stále Rothschildové, Baringové a Gladstonové, vzájemně propojeni společensky, politicky ale hlavně ekonomicky. Jejich nadvládu neukončil ani nástup demokracie či socialismu, ale monetární katastrofa, za kterou nesly odpovědnost evropské špičky samy - první světová válka.