První platidlo užívali lidé již ve starověké Mezopotámii asi před 5000 lety. Byly to hliněné žetony, na které se zaznamenávaly přesně vymezené obchodní transakce. Jako hotové peníze sloužily stříbrné kroužky, kostky nebo plíšky.

Hliněné tabulky však byly stejně důležité a spekuluje se, že vůbec nejdůležitější. Můžeme se u nich setkat s tím, co dnes považujeme za komoditní kontrakt nebo dokonce opci.

Éra kovu přišla o něco později. Většinou se tato změna pojí se jménem Diego Gualpa. Právě on v roce 1545 objevil pět stříbrných žil a změnil tak ekonomické dějiny světa. Místem stříbrné horečky se stalo Potosí, které bylo zároveň místem smrti tisíců pracujících horníků (indiánů). Na této smrti-éře zbohatlo tehdy Španělsko, jako kolonizátor tehdejšího Peru. Pizarrova dobyvatelská výprava přinesla španělské koruně větší bohatství, než se tehdy komukoli zdálo.

První známé mince „elektrony“ pocházejí z doby 600 let př.n.l. z turecké oblasti. Jsou považovány za předchůdkyně athénské tetradrachmy. V Číně zavedl mince první svrchovaný vládce Čchinů v roce 221.př.n.l. Paradoxně římský systém ražby mincí přežil samotnou římskou říši.

V jeho dobách se mince razily ze tří kovů - zlata, stříbra a bronzu. Evropa se topila v nedostatku stříbra, poptávka po penězích byla mnohem větší v rozvinutých obchodních centrech arabské říše, která ovládala jižní Středomoří a Blízký východ. Evropa byla v té době proti ní zaostalá a drahé kovy z ní jen odtékaly. Tento problém řešila vývozem práce, zboží, směnnou otroků a dřeva za stříbro v Bagdádu nebo africké zlato (Káhira, Córdoba).

Nově získané španělské bohatství bylo finančním stimulem pro celý kontinent. Španělský tolar, jehož základem byl německý thaler (z toho slova pochází pozdější dolar), se stal první světovou měnou. Avšak ani toliko vzácné stříbro Nového světa nezajistilo španělské koruně Anglii, nezastavilo vzpurné Nizozemí a nezachránilo se před hospodářským a imperiálním úpadkem. Dobyvatelské války byly tak nákladné, že se vytěžilo tolik stříbra, až tento kov začal dramaticky ztrácet na hodnotě své kupní síly.

40léta 16.století až ke 40tým letům století následujícího jsou považována za éru Cenové Revoluce. Začal nárůst cen potravin, které svoji hodnotu nezměnily po dobu 300 let. Ve Španělsku byl nadbytek stříbra prokletí zdroje (podobně, jako nadbytek ropy v Arábii, Nigérii, Rusku, Perském zálivu a Venezuele).

Evropané pochopili, že peníze mají jen hodnotu toho, co je někdo jiný ochoten za ně dát. Zbohatnout může jen vláda (popř. instituce), která má monopol na jejich produkci. Monetární expanze jen zvyšuje ceny, zatímco vše ostatní zůstává stejné.

Bankovky mají svůj původ v Číně v 7. století. V podstatě představovaly pouhé kousky papíru se slibem zaplatit. (Odtud pochází západoevropský výraz dlužní úpis). Papír sám o sobě žádnou hodnotu něměl. Obsahoval jen text, jako jiné bankovky, které byly vydané např. Bank of England: „Slibuji vyplatit držiteli na požádání částku…“.

Desetidolarová bankovka má na svém rubu zase napsáno: „Věříme v Boha“, ale ten komu máte ve skutečnosti věřit, jsou americký ministr financí a prezident americké centrální banky.

Věřit a doufat, že nezopakují chybu španělské koruny a nevytisknout těch bankovek tolik, až budou mít pouze cenu obyčejného papíru.