17. století bylo pro vznik nových institucí významné. Světu se ukázaly 3 zcela nové organizace pro veřejné a soukromé finanční služby.

Amsterdamská Směnná banka (Wisselbank: 1609), kde si obchodníci mohli založit svůj účet ve standardizované měně. Částka byla tak při platbě jen odečtena z účtu a připsána na účet protistrany. Wisselbank se tak stala průkopnicí systému šeků, přímých plateb a transferů.

Banka udržovala poměr 1:1 mezi vklady a rezervami v drahých kovech. Překotné vybírání vkladů ji tedy nemohlo položit. Nemohla ale poskytovat úvěry. Tuto bariéru překonali Švédi o téměř padesát let později ve Stockholmu založením Riksbank. Riksbank poskytovala komerční platby a také půjčky. Tyto půjčky přesahovaly hodnotu jejích kovových rezerv. Byla tedy průkopnicí praxe známé později jako bankovnictví zlomkových rezerv.

Využívala skutečnosti, že peníze uložené na účtech lze výhodně použít, jako půjčku někomu jinému. Tím třetím nováčkem byla Bank of England, založena v roce 1694 v Londýně. Její prvořadý úkol byl pomáhat vládě s válečnými financemi, tím že část vládního dluhu byla převedena na podíly v bance. Od roku 1709 byla jedinou bankou, která směla operovat na bázi akciového kapitálu a v roce 1742 získala částečný monopol na vydávání bankovek (vlastní směnky).

S rozvojem Západu se rozvíjel i bankovní systém. Vnitrobankovní a mezibankovní transakce, zlomkové rezervy a monopol centrálních bank. Vše tohle se hbitě šířilo celou Evropou. Peníze již nebyly brané jako kov, ale jako vklady a rezervy a tento úhrn pasiv na svá bedra braly banky.

Finanční revoluce předběhla revoluci průmyslovou. Vznikaly různé typy bank v Evropě a Severní Americe a další finanční inovace. Nejstaršími bankami se staly ony diskontní, agrární, apod.

V roce 1826 byl schválen monopol Bank of England pro tisk bankovek. BOE se tak stala největší institucí v City. V roce 1933 byl upraven zákon o lichvě ((Moneylenders Act), limitní sazba 39%.), který omezoval diskontní sazbu banky na obchodní směnky a Bank of England se mohla začít plně rozvíjet.

Vydávání nekrytých peněz nemělo přesáhnout celkovou sumu cenných papírů a zlata. Krize v letech 1847, 1857 a 1866 ukázaly, že je to téměř nemožné. Zákon byl pokaždé pozastaven, aby se banka vyhnula naprosté ztrátě likvidity.

Skrze krizi v roce 1866 se stala půjčovatelem poslední instance. Její politka byla natolik restriktivní, že od poloviny 90. let 19. stol. až do I.sv.války, převyšovaly rezervy ve zlatých prutech hodnotu bankovek v oběhu. Monetární expanzi zajistily jiné typy bank.

Cestu pro vznik velkých komerčních bank otevřelo až zrušení omezení akciového bankovnictví v roce 1858. Objevily se instituce London&Westminster 1833, National Provincial 1834, Birmingham&Midland 1836, Lloyds 1884, Barclays 1896 a další. Britský model monopolu centrální banky, která pracovala se zlatým standardem, kopírovaly vyspělé ekonomiky. V roce 1800 byla založena Banque de France, 1875 německá Reichsbank, 1882 Japonská banka, 1907 Švýcarská národní banka.

Bankovnictví v USA nebylo tak vyspělé. Než vznikl FED, fungovalo zde svobodné bankovnictví, řídící se zákonem o bankách z roku 1864. Ten omezil překážky k zakládání bank v soukromém vlastnictví. V porovnání s Evropou byly kapitálové požadavky velmi nízké, což zapříčinilo velké množství bank s nízkým kapitálem.

Zákon o zřízení FEDu (Federálního Rezervního Fondu) "prošel" až v roce 1913. Zranitelnost bank výrazně snížil i zákon o pojištění vkladů z roku 1933.

Bankovní sektor ale zůstal značně roztříštěný až do roku 1976, kdy stát Maine, jako první legalizoval mezistátní bankovnictví. Počet národních bank, výrazně klesl až po krizi Savings&Loans v roce 1993. Nicméně schopnost vyváznout z obřích dluhů a začít znovu je jednou ze zvláštností amerického kapitalismu.

Na počátku 19. století, v USA žádná vězení pro dlužníky neexistovala. Narozdíl od Anglie, kdy mohl dlužník být zavřený léta. Od roku 1898 má každý Američan právo odvolat se na kapitolu VII (likvidace) nebo XIII (dobrovolná osobní reorganizace). V USA bohatí i chudí považují bankrot za nezadatelné právo, skoro jako právo na život.

Na osobní bankrot má právo každý Američan, nevztahuje se pouze na podnikání. Bankrotáři jsou tímto i obyčejní lidé, kteří nedokážou platit své účty.